S dogmaty za práh...

Pro další možný postup, hlavně duševní, je důležité vědět kým vlastně skutečně jsme.

Mě samotnou spíš udivuje, že někdo vůbec nějaký střípek z puzzle najde.Chápu, že někteří najdou odpovědi u druhých, ale co ti, co si je naleznou sami? Dojít k tomu sám je přeci ten nejlepší boost, který můžete dostat. Skvělá zkušenost, posílení, vnitřní vyrovnání, klid.Nebo, když vidím, jak někteří dokáží o takových věcech mluvit, psát. S jakou vznešeností, grácií a pak kouknu na ty své výplodopokusy, tak se maximálně začnu chytat za hlavu a říkat si, že to prostě  v sobě nemám a jen si něco nalhávám.Možná je to tím, že jsem dovolila, aby někdo tohle ve mně zabil a já to znovuobjevuji. Možná jsem to chtěla zabít sama, protože jsem neviděla žádné výsledky, změny, i když před očima byly.Jistě – každý si svou realitu, budoucnost určujeme sami. A jistě, že náhody neexistují. Odpuštění je pochopení. Pokud ho máme, dáváme ho nejen sobě, ale i ostatním a oni nám. Zlepšuje se nám tím život – naše realita.

Dojdu-li se podívat do některých diskuzí pod články z reality, co tam uvidím? Spoustu komentářů. Urážlivých, soucitných, cynických, ironických.Ale nejvíce se shodnou lidé na tom, co nás učí systém považovat za správné, za jedinou možnost a proto se nakonec většina poplácá po rameni, jak jsou na tom dobře, že mají stejný názor. Názor, který je jim vkládán do hlavy už od narození – od genetiky.Žít bez předsudků je vlastně těžké. A i ten, kdo se tím snaží řídit, může občas čas od času selhat.Nedávno jsem potkala pár lidí, kteří se chovali fajn, jasně se jim nelíbilo, když někdo měl vůči nim nějaké dogma, ale nakonec dogma použili sami proti nim.Potkala jsem i člověka, který se divil, že když potkám na ulici někoho, kdo neodpovídá systémovým standardům, že mě nezarazí jeho vzhled, a jak dokážu jít dál a tak dále....K tomu, aby člověk viděl pravou skutečnost, hodnotu, musí mít otevřené oči, vynechat předsudky, snažit se vidět to, jak to celé je a ne vidět to tak, jak nám určí systém, okolí.

Sami sebe se několikrát za život ptáme „Kdo jsme a co tu děláme?“

Někoho to, tak moc zajímá, že si za svou odpovědí jde. A ostatní to přejdou.

Ale jít si za něčím, neznamená, že dostanete  100% odpověď.

Je dobré trvat si na svém, věřit tomu, ale i malá část odpovědi mnohdy stačí k tomu, aby nám to změnilo život k lepšímu.

Je tolik lidí, kteří vám řeknou, že původně pocházejí z té a té planety, galaxie, jmenují se tak a tak, znají své anděly, bytosti.

Já třeba vím naprostý prd. :)

Zajímá mě to, to ano, ale rozhodně nejsem na takovém levlu, abych to zjistila. Spíš si říkám, jestli někdy na takovém levlu vůbec budu.

Nemáme o sobě pochybovat, ale je těžké předtím utéct a neklopýtnout.

Když se, ale podívám okolo sebe kolik lidí, jak na tom je. Jak vysoko mají boost a den za dnem rostou víc a víc a já mám pocit, že stojím na místě a nedokážu nic. Ani meditovat, jak bych měla.

Všichni máme schopnosti, někteří o nich víme, jiní zase ne.
Ale taky každý jsme na tom jinak. Někomu to jde samo. Udělá jednu věc a hned má výsledky. Další se tím dlouho prokousávají. Jiní asi ani neprokoušou.

Kam bych se zařadila v tuhle chvíli já? Do poslední kategorie....

Vím jen to, že to existuje, máme je všichni, znám  věci okolo, ale to je zhruba asi tak všechno.

Jsme nějak programovaní a ty bloky se jen těžko strhávají. Ano, někomu se strhnou snáze, někdo s tím bojuje celý život.

Žijeme-li  bolestnou minulostí, promítá se nám i do dalšího rozhodování.

Proto je důležité se umět od minulosti odprostit, i když jí máme nevyřešenou. Máme si jí vyřešit sami v sobě. Tím dokážeme hlavní. Odpustit sobě, ostatním a požádat o odpuštění.

Ale budeme-li se zabývat minulostí a tím proč, co a jak – nemůžeme ve výsledku očekávat, že stopy/traumata, které to v nás zanechalo a nechává tudíž dál, neovlivní naše další jednání, počiny, a že tím třeba někomu neublížíme.

Jsou věci, které odpustit nejdou, ale nakonec naše síla, schopnost, naše přesvědčení nám ukáže, že to lze.

Tak snadno svádíme viny na druhé, skrze které nevidíme, že sami jsme tou příčinou, požárem. Že se nám něco stane, je ve výsledku jen díky našemu svolení.

I když nás někdo tyranizuje – furt je tam to, že my to dovolíme, protože se necháme zlomit.

Každý má svou pravdu, s kterou se snaží přijít do světa ostatních. Mít ten nejlepší názor ze všech a nejvíc promlouvající, ať už bude napsán jakoukoliv formou.

Proč vlastně někteří lidé dokáží předvídat reakce druhých? Je to prosté a odpovědi máme všichni před očima.

Chtít po někom, ať nás bere bez dogmat, která nám tu jsou vkládána do mozků, jako co musíme nosit, jak musíme vypadat, aby nás někdo bral, sami musíme na ostatní stejně tak pohlížet.

Protože ho v sobě měli od začátku a nesnažily se ho ze sebe dostat. Neviděly ho, možná tomu nepřikládaly takový důraz. Což v důsledku se, ale nakonec promítlo.

Dále podotýkal, že by mi nemělo být jedno, jak druzí vypadají, že jedině tak změním svět kolem sebe na hezčí.

Problém je, že každý jsme ve své realitě nakonec sám. I když máme partnery, rodiny – furt máme svou realitu.

Máme moc jí změnit.

Nevnímám lidi podle obalu. I když se říká, že obal vypovídá o duši. Svým způsobem ano. Jistě. Ale jak máte asi tak vypadat, když jste zlomení, nevěříte v lepší změnu, protože nevíte, že že stačí tak málo a všechno se může otočit o  360 stupňů. 

Tudíž nemohu vnímat obal jako něco, nad čím ohrnu nos a půjdu dál. To bych nebyla já. Od toho tu máme nechápající, zaslepené, s dogmaty.

Vidím hlouběji, za ten problém, obal, do duše. A suďte mě ti, kdo to máte podobně jako většina.

Myslete si třeba, jak jsem naivní, hloupá, ale opak je pravdou.

 Jak máme svět vidět, sebe – si máme určit my.