Kde tesař nechal v provokaci díru?

Má cenu se věčně dohadovat, obhajovat tam kde to nemá cenu? Kde nikdo nepotřebuje zásadní fakta ani odpověďi na otázky, ale má pouze vlastní myšlenky, domněnky?
Odpověď je předem daná.
Přesto spousta z nás tu potřebu máme.
Hájíme si své a snažíme se, aby druhý se uměl nejdříve ptát, než začne konat slavné/neslavné soudy.
Stát se obětí  něčích domněnek a soudů, není zrovna to nejlepší ani pro jednu stranu.
Přičemž nepoučitelné.

O české zemi se tvrdí, že je v nečem puritánskou. Na druhou stranu pak vyjdou výsledky průzkumu, kdy Česká republika velkým skokem vede nad ostatní součástí planety a právě v tom, kde se tvrdí, že jsme puritáni.
Statistika je fakt - pro danou situaci celkem rozhodují. Trvzení je pouhé tvrzení.
Ano v jistých bodech trpíme puritánstvím.
V tom sexu to zřejmě teda nebude. :))
Nejsme tak svobodni myšlenek, slov a činů. A jakmile uděláme krok dopředu, ať už správným nebo špatným směrem, hned se nám to vrátí v podobě pomluv, souzení, výsměchu.

K tomu napomáhá i fantazírování druhých. Někdo si k jedné verzi přidá jedno, druhý druhé a místo nevinného kroku, máme rovnou celou katastrofu.
Fantazírování je vlastně fajn, pokud se tím nedotýkáme druhých.
Před usínáním se snažím odreagovat a na chvilku se vznášet na pomyslných oblacích. Ale, co kdybych fantazírování začala promítat do reality a v nejhorším do lidí a za ně?

Uvedu to na velmi jednoduchém příkladu.
Budu-li chodit na nějakou diskuzi, kde se s někým seznámím, poznám a nemusí jít o nic osobního, čistě písemný platonický projev, tak i v tomto směru se do toho snadno dají zatáhnout další s tím, že si ale začnu něco vymýšlet, protože bych si třeba zrovna myslela, že je to velmi vtipné, rozproudí to debaty a podobně.
No jo, ale co když si začnu vymýšlet věci ohledně těch, s kterýma si virtuálně píšu?
Provokace, jak se tak říká. My tomu slovu dáváme vlastně mírný význam, ale ve skutečnosti moc mírnosti neříká.
Význam toho slova je poněkud ostřejší a proto spousta lidí i tak provokaci vnímá. Někdo tomu říká - lehké odlehčení, zavtipkování.
Já tomu říkám okecávání faktu, že je k vám někdo agresivní. Neboť na vaší straně to evokuje negativum.

Význam slova Provokace je - často agresivní či jinak záporné úmyslné jednání vyvolávající reakci.

Pokud vás chce jen tak někdo poškádlit, pak by měl jen škádlit (a taky by měl říkat - jen tě škádlím nebo škádlím tě - ke slovu jen se vrátím později - někdy to není "jen" jako "jen"), ale mnohdy se to zvrtne právě v provokaci. Je to jistá forma manipulace.
Nebrala bych to jako špatný vtip nebo vůbec vtip.
Nemá to nic společného s pravdou, jen s tím, že vás někdo potřebuje za každou cenu vyhecovat k akci/reakci. Tudíž sáhne i po fantazírování, lži a jiných donucovacích prostředků. I k vlastním domněnkám a vlastním, vydedukovaným faktům. Dedukce neznamená pravda/fakt. Statistický úsudek, kterým můžeme druhého odsoudit, urazit - vlastním jménem za něj mluvíme.

Z počátku se bráníme, hájíme. Chceme vybojovat spravedlnost. Ale pokud je provokace jeho druhým jménem, tak tyto skutky neustávají a jen se opakují. Dojde nám, že si vlastně dotyčný jede své, pro své zhrzené ego nebo právě pro velké ego, a že si teda vlastně tu písničku jede sám pro sebe, i když veřejně, a proto nakonec i ostatním dojde, že jsou to jen a pouze žvásty a nás už to začne nechávat chladným.
Dozajista jde o ponížení.
Mně takové konání spíš přijde, jak když si sám nad sebou honí....dál si každý domyslí. :))

Když říkáme "Já tě jen provokuju!" - ztrácí to vlastně na významu. My přeci jen neprovokujeme. Vytváříme akci, mnohdy lživou, hlavně manipulující, na kterou víme a chceme dostat reakci. Vytváříme jí záměrně, za nějakým účelem.
Mělo by se v tom případě říkat "Já tě provokuju!"
Slovem jen se snažíme o pouhé jakože zlehčení, i když v podstatě o zlehčení situace nejde.

Celkově reagujeme občas dost zvláštně.

Jdeme po ulici, potkáme známého, který k nám přistoupí, slušně pozdraví, vyčká na vaší odpověď - zpětnou vazbu a započne rozhovor.
Někdy začne s tím "To je dost, že taky vyjdeš mezi lidi - nebo, že tě vidím!" Nevinná věta, ale za určitých okolností i dost ošemetná.
Pokud vám to řekne soukromě z očí do očí, berete to v pohodě, ani se nad tím nepozastavíte a můžete odvětit stejně.
Chodíte-li mezi lidi pravidelně, ztrácí tato věta na pravdivosti a významu, ale můžete jí brát tak jako, kdyby vám někdo řekl "jsem rád, že tě vidím". Nic se neděje a jdeme dál. Pořád by, ale byla lepší právě věta, že vás někdo rád vidí, než první případ.
Pak, ale může nastat trošku jiný případ s tou samou větou.
Jdete po ulici a najednou někdo na vás začne z dálky volat "To je dost, že taky vyjdeš mezi lidi!". Nedá vám ani prostor k pozdravu a už vysílá na celé kolo.
Všichni se ohlídnou na koho dotyčný volá. Nebylo by lepší se propadnout do země? :D
Sice to není myšleno zle, "jen" to tak vyzní a vypadá.
I to se dá považovat za provokaci.
Hlavně v případech, kdy se podobné chvíle opakují s jednou osobou.
Několikrát to přehlédnete. Potom už se rozhodnete konat a snažíte se vysvětlit, že by mohlo jít o trošku jiný pozdrav, zdvořilejší a příjemnější, než doposud.
A buď osoba pochopí a my se můžeme dál s ní bavit na určité úrovni nebo začnem ignorovat, protože jsou nám některé věci nepříjemné, jenže druhý jakoby nechtěl pochopit.

Překročením hranic svobody druhých se nakonec i na nás někdo dopustí těch zvráceností.