Zameteno pod horoskopem

Jsem přesvědčena, že každé znamení má své pro a proti.
Ale  je skutečně zrovna to rozhodující? Rozhoduje o naší povaze převážně datum narození, konstalace hvězd, měsíce, slunce? Nebo jsou tu i geny, výchova, tlak okolí, systém/společnost?
Jistě, to vše nás formuje, utváří.

Nejsem přímo ateista, ale horoskopy mi nikdy neseděly. Tudíž je neberu ani jako velkou součást nebo část něčeho, co by mělo utvářet celek.

Když jsem pro zajímavost brouzdala články a komentáři pod nima, tak jsem nenarazila na to, že by třeba jen blíženec měl být tím nejhorším, ale třeba zrovna beran nebo lev. Kdybych to všechno měla brát jako celistvý útvar, vezmu své zkušenosti třeba zrovna se lvem a řeknu si, že lev je to nejhorší, co může být. Odsoudím tím nejen toho člověka, ale vlastně všechny narozené v tomto znamení.
Přesto ve svém okolí mám lvy, s kterýma bez problémů vycházím a oni se mnou. Ale tak podle předsudků bych teda měla jít a na základě jedné špatné zkušenosti je rovnou všechny šoupnout do pytle a hodit do vody?

Mám tedy jít, zapomenout na ostatní faktory a jen tak z pomsty, jakože pro lepší pocit zavrhnout celé osazenstvo šelem?
Nemyslím si :).

Jednak pomsta je nevyzrálá, sobecká, pošetilá, slabá, zbabělá a za další není to má přirozenost. Nemluvě o tom, že se vše vrací zpátky, jak bumerang.
Uvědomuji si spoustu afektů, které ovlivňují náš život, naše chování na to, abych tak přímočaře jednala. Ne-li slepě.

Chápu, že společnost je jaká je a prostě vše se počítá na statistiky a podle toho se soudí, kdo jak se zachová.
Předsudky tvořené systémem, náma, kterým se podřizujeme, věříme jim zaslepeně a vlastně nakonec s ostatníma jednáme, jak s čitelnýma robotama.

Společnost říká jací máme být, jak se máme chovat, co děláme špatně, když zareagujeme jinak, než podle očekávání.
Nevím o tom, že bych byla tvořena jako robot. Mé emoce jsou skutečné, tak jako má podstata a mé vnímání.
Tak jako ostatní. Může mě mrzet to, že spousta neprochází transformací a tyto věci prostě nevidí a nechávají se utlouct předsudkama a tím celkově planeta usíná.
Ze skutečných věcí, děláme konspirace, z uměle vyvolaných věcí, děláme skutečnosti, přednosti.

Ve falešných pozlátkách po materiální stránce, fyzické stránce - vidíme naprosté štěstí, bez snahy vidět něco jiného a zkusit se od toho odprostit.
Tak moc jsme zlenivěli, že zapomínáme na své skutečné schopnosti, na své poslání, cíle, zapomněli jsme, co je skutečné štěstí a vytváříme si ho uměle, tam kde je chlad ocele.
Zapomněli jsme žít pro štěstí, pro smysl štěstí. Pozlátkem jsou i naše negativní povahy - jako arogance, povrchnost. Cítíme se pak jako nadlidé a máme pocit, že nám všechno patří,můžeme si vše dovolit a ke všem se lhostejně, arogantně chovat.
Být moudrý, neznamená být povýšený. Moudrost spočívá nejen v mysli, ale v našem samotném jádru, od kterého se odvíjí vše ostatní.
Říct - já si mohu dovolit být arogantní - říká jedno - potřebuji si na něj vylít vztek,protože nejsem takový, jak bych chtěl, protože se mi zde nedaří,jak bych chtěl, mám pocit, že jsem chytřejší, než ostatní, atd.
Prostě to značí jistou nevyrovnanost,, za kterou druhého ještě poplácáme.

Pokud mě chce někdo vidět jako "jen" blížence - bude na mě tak pohlížet. Pokud mě chce vidět někdo "jen" jako kus fláku, uvidí mě tak. Pokud někdo tyto pohledy chce změnit a vidět člověka jako jednotlivce, s vlastní vůlí, emocí, schopností, atd - něco si v tu chvíli uvědomil a mohu mu popřát k této cestě, jen ať je mu přínosnou. A tak je to u každého, kdo se rozhodne na druhé nepohlížet z hlediska většinového proudu. 

(Ne)rovnováha

Moje slova nikdy nezní tak krásně nebo spíš nikdo jim není věřeno, ať jsou sebevíc krásnější, upřímnější a sebevíc myšlený vážně...

Až jednou mně tak někdo bude věřit, budu mít právo věřit pak jednou i já sama sobě. do té doby to bude jen...to jen...jako, že tu jsem, ale to je asi tak všechno -ve výsledku - nic, jen pocit, který se ztrácí do neviditelna asi jako já...

Má existence je tudíž nijak neodpostatněná a vždy byla.

Když se podívám okolo sebe - každý se může na někoho obrátit...i na kamarády kamarádů - když k tomu dojdu já - nic....Dobře - mám pár lidí, o kterých vím, že je na ně spoleh, ale jde mi celkově o přehlížení v určitých aspektech snahy, podpory...kde jinde přehlédnuto absolutně není.

Na spoustu věcí musím přijít sama - na všechno jsem vždy musela přijít sama. spoustu věcí se učila sama a stále učím. Když jednou chci požádat o pomoc, rady někoho zkušenějšího - respektive dvakrát - neděje se nic...

Není přijmuto nic.

A zase se v tom musím poplácat, topit sama a přijít na věci, které mě nikdo neučil. Všichni mají někoho, od koho mohou čerpat informace, zkušenosti. Proč mám pocit, že jsem celý život na toto sama? A je to pocit nebo skutečnost? Vidím to jako skutečnost.

Učit se něco sám, znamená, přicházet hlavně na chyby a pak je eliminovat. Učit se od někoho nebo někdo tebe -znamená vědět předem o chybách...a snadněji se jim vyhnout.

Přesto vím, jak moc má slova upřímná jsou a jak jsou plná lásky. Ale zdá se, že to vím vždy nakonec jenom já.

Všichni chybujeme. Jsme jen lidé. Přesto mě mrzí, že mi přijdou moje slova jako, když někoho jen minou, nic v něm nenechají, nedotknou se jejich nitra a už vůbec jim neřeknou, jak to myslím upřímně, vážně, s tou nejčistější láskou, která jen ve mně může být.

Co dělám tak špatně?
Pro někoho jsem příliš naivní - pro druhé příliš drsná, pro další – jen nějaký bod -mezera, co zaplňuje místo na zemi.

Pro někoho má slova jsou jen zkrášlovadlem, aby to hezky vypadalo a znělo, jen pózou. Falší. Ale tak proč to myslím,tak moc upřímně, s plným srdcem, kdyby to tak bylo? Neříkala bych přeci věci jen tak, jen pro pocit, pro pózu, jen abych vypadala v něčích očích pěkně. Na co mi je v něčích očích vypadat pěkně, když přetvářka nikdy dlouho nevydrží a když těm ostatním na tom nezáleží stejně, tak jako mně.

Proč nemohu zemřít, když je to jako bych neexistovala? Proč mám plnit nějaký smysl, úkol, když ve výsledku to nakonec nejvíce ubližuje právě mně. Sama potřebuji záchranný kruh....
Co nejrychleji a v té nejčistší formě,kterou je schopen někdo dát. A existuje vůbec ještě ta nejčistější forma nebo je to jen má představa? Víra v něco, co ke skutečnému životu potřebuji, pro co žiji, věřím, hledám.

Nebo už jsou všichni pod nadvládou systému a přetrvávají v srdcích, myslích předsudky a už každý žije jen podle právě stanovených,naprogramovaných dogmat?
Či jsou stále ještě lidé, plni hodnot, uvědomění?

Mám právo mezi takové vůbec vstoupit? Nemám spíš jen sledovat z dálky a vůbec si netroufat, nedoufat v nějaké přijetí mezi ně?
Cítit, jestli mám vůbec právo na to nebo na to - není i to sám o sobě předsudek?

Neberte to jako sebelítost, ale jako sebekritiku psanou formou, která mi vyhovuje.

Přeci jen, když si sami na něco přijdeme, znamená to, že není vše ztraceno, máme naději a ještě nám to přemýšlí.
Boostuje se tím i charakter, i když občas je tendence se politovat, bičovat, trestat.

Ano jistě ...v materiálním světě si za charakter nikdo nic nekoupí. Nepodívá se do světa a ani si tím možná nezvýší životní úroveň.
Ale..? ...Co když právě ano?
Uvědomění si přináší spoustu plusů, i když mnohdy diskutabilních.
Podívám.li se na lidi, kteří mají své podvědomí zmáknuté – přeci jen, žije se jim lépe a i se jim plní jejich tajná přání. Tajná ani nejsou, ale tak přání, sny.

Shazujeme se všichni vzájemně. Když někoho nemusíme, tak většinou říkám,e že ten člověk nedokáže to ani toto.
Samozřejmě i opačně.

Ale, co člověk, který říká, že nemá rád českou výchovu a právě proto, že od samého počátku se děti učí, že nezvládnou to ani tamto a nebo naopak se z nich vychovávají narcisté?

A přitom pak kudy chodí tudy o vás prohlašuje, že by jste něco nedokázaly?
Tak, kde se stala chyba?
Něco si uvědomujeme a něco vůbec. Sami děláme to na, co nejvíce poukazujeme.
Já se u sebe snažím,aby tomu bylo jinak. Ale narodila jsem se jako člověk – ne jako dokonalá bytost. Chyby jsou mi kódovány od samotného narození po smrt.

Ráda tyto chyby měním, přeprogramovávám a nejen u sebe, ale důležité je pomáhat druhým – uvědomit si v jaké hře jsme a jakou zde roli hrajeme a jak tomu čelit,bránit se a snažit se to změnit, dokud je čas.

Mám ráda rovnováhu.
Což pro některé může znít jako feminismus, z mé strany. Tak jistě je jednoduché předem odsoudit, než si zjistit více nebo se zamyslet nad tím slovem.

Pokud něco provedeme, měli bychom se umět omluvit, požádat o odpuštění, ale i druhá strana by měla být soudná.
Někteří očekávají omluvu přímo na kolenouch - ne doslova, ale přeci jen dost pod úrovní druhého. Já se ráda omlouvám lidem jako sobě rovným.
Jako když se díváte z očí do očí ve stejné rovině.
Pokud mám pocit, vím. je vyzkoušeno. že omluvu druhý přijme, až tehdy, bude-li má úroveň očí – hluboko pod úrovní druhého, nepřijde mi to zrovna správné. A proč taky?
Pokud beru někoho jako za sobě rovného a on mě – nemá s tímto problém. Pokud ovšem mě druhý bere o něco méně, než sám sebe, dalo by práci, než bych tu úroveň vyrovnala do stejné roviny v jeho očích a všichni víme, že kolikrát - respektive ve většině případech – nedojde k nikdy žádnému vyrovnání jazyků na miskách vah.
A vždy budete někdo pod tím člověkem a ne někdo, kdo je stejnorovný.
Dál nemá cenu něco budovat, ne pro mě. Je lepší se rozejít a jít si svou cestou a nekřížit si jí vzájemně. Dojde-li ke křížení, pak by mělo dojít se vší váhou, respektem a dál pokračovat ve své krasojízdě.

Jsem pro umět lidi ze svého okolí eliminovat. Myšleno ty, s kterýma si nemáme, co říct, kteří nás berou jako něco méně, nerespektují a neberou nás jako sobě rovné. Můžeme se snažit o změnu v jejich očích, jen to neznamená, že k ní vždy dojde.
Obklopit se někým, kdo je vibračně na tom absolutně jinak, je značně vyčerpávající, jak pro mě, tak pro druhé.
Mě-li bychom se naučit smířit s tím, že některé lidi musíme opustit a někteří opustí nás. Protože většinou to jen prostě nefunguje a vyvolávají se tím zbytečná energická negativa.

Pokud jsem někoho nechala odejít, odpusťte – bylo nezbytností pro obě strany...
Tak jako, když si sama určuji, že si věci sama pořeším, protože ve výsledku málokdo dokáže obětovat tolik ze sebe pro mě. Ač se zdá sebevíce náročné, skutečnost je taková, že stačí daleko méně, než málo,aby byly spokojeny obě strany.
Vím kolik ze sebe dokážu druhým dát a taky dokáži poznat, jestli jsou schopný dát mně. Nedělám nic, že bych něco očekávala. Dělám věci, tak jak jdou a jsou. Protože je dělat chci a pro někoho může znít nesmyslně - ale protože je dělat musím.

Proč tedy toto řeším? Právě kvůli nerovnováze, díky které opouštíme druhé a oni nás.

S dogmaty za práh...

Pro další možný postup, hlavně duševní, je důležité vědět kým vlastně skutečně jsme.

Mě samotnou spíš udivuje, že někdo vůbec nějaký střípek z puzzle najde.Chápu, že někteří najdou odpovědi u druhých, ale co ti, co si je naleznou sami? Dojít k tomu sám je přeci ten nejlepší boost, který můžete dostat. Skvělá zkušenost, posílení, vnitřní vyrovnání, klid.Nebo, když vidím, jak někteří dokáží o takových věcech mluvit, psát. S jakou vznešeností, grácií a pak kouknu na ty své výplodopokusy, tak se maximálně začnu chytat za hlavu a říkat si, že to prostě  v sobě nemám a jen si něco nalhávám.Možná je to tím, že jsem dovolila, aby někdo tohle ve mně zabil a já to znovuobjevuji. Možná jsem to chtěla zabít sama, protože jsem neviděla žádné výsledky, změny, i když před očima byly.Jistě – každý si svou realitu, budoucnost určujeme sami. A jistě, že náhody neexistují. Odpuštění je pochopení. Pokud ho máme, dáváme ho nejen sobě, ale i ostatním a oni nám. Zlepšuje se nám tím život – naše realita.

Dojdu-li se podívat do některých diskuzí pod články z reality, co tam uvidím? Spoustu komentářů. Urážlivých, soucitných, cynických, ironických.Ale nejvíce se shodnou lidé na tom, co nás učí systém považovat za správné, za jedinou možnost a proto se nakonec většina poplácá po rameni, jak jsou na tom dobře, že mají stejný názor. Názor, který je jim vkládán do hlavy už od narození – od genetiky.Žít bez předsudků je vlastně těžké. A i ten, kdo se tím snaží řídit, může občas čas od času selhat.Nedávno jsem potkala pár lidí, kteří se chovali fajn, jasně se jim nelíbilo, když někdo měl vůči nim nějaké dogma, ale nakonec dogma použili sami proti nim.Potkala jsem i člověka, který se divil, že když potkám na ulici někoho, kdo neodpovídá systémovým standardům, že mě nezarazí jeho vzhled, a jak dokážu jít dál a tak dále....K tomu, aby člověk viděl pravou skutečnost, hodnotu, musí mít otevřené oči, vynechat předsudky, snažit se vidět to, jak to celé je a ne vidět to tak, jak nám určí systém, okolí.

Sami sebe se několikrát za život ptáme „Kdo jsme a co tu děláme?“

Někoho to, tak moc zajímá, že si za svou odpovědí jde. A ostatní to přejdou.

Ale jít si za něčím, neznamená, že dostanete  100% odpověď.

Je dobré trvat si na svém, věřit tomu, ale i malá část odpovědi mnohdy stačí k tomu, aby nám to změnilo život k lepšímu.

Je tolik lidí, kteří vám řeknou, že původně pocházejí z té a té planety, galaxie, jmenují se tak a tak, znají své anděly, bytosti.

Já třeba vím naprostý prd. :)

Zajímá mě to, to ano, ale rozhodně nejsem na takovém levlu, abych to zjistila. Spíš si říkám, jestli někdy na takovém levlu vůbec budu.

Nemáme o sobě pochybovat, ale je těžké předtím utéct a neklopýtnout.

Když se, ale podívám okolo sebe kolik lidí, jak na tom je. Jak vysoko mají boost a den za dnem rostou víc a víc a já mám pocit, že stojím na místě a nedokážu nic. Ani meditovat, jak bych měla.

Všichni máme schopnosti, někteří o nich víme, jiní zase ne.
Ale taky každý jsme na tom jinak. Někomu to jde samo. Udělá jednu věc a hned má výsledky. Další se tím dlouho prokousávají. Jiní asi ani neprokoušou.

Kam bych se zařadila v tuhle chvíli já? Do poslední kategorie....

Vím jen to, že to existuje, máme je všichni, znám  věci okolo, ale to je zhruba asi tak všechno.

Jsme nějak programovaní a ty bloky se jen těžko strhávají. Ano, někomu se strhnou snáze, někdo s tím bojuje celý život.

Žijeme-li  bolestnou minulostí, promítá se nám i do dalšího rozhodování.

Proto je důležité se umět od minulosti odprostit, i když jí máme nevyřešenou. Máme si jí vyřešit sami v sobě. Tím dokážeme hlavní. Odpustit sobě, ostatním a požádat o odpuštění.

Ale budeme-li se zabývat minulostí a tím proč, co a jak – nemůžeme ve výsledku očekávat, že stopy/traumata, které to v nás zanechalo a nechává tudíž dál, neovlivní naše další jednání, počiny, a že tím třeba někomu neublížíme.

Jsou věci, které odpustit nejdou, ale nakonec naše síla, schopnost, naše přesvědčení nám ukáže, že to lze.

Tak snadno svádíme viny na druhé, skrze které nevidíme, že sami jsme tou příčinou, požárem. Že se nám něco stane, je ve výsledku jen díky našemu svolení.

I když nás někdo tyranizuje – furt je tam to, že my to dovolíme, protože se necháme zlomit.

Každý má svou pravdu, s kterou se snaží přijít do světa ostatních. Mít ten nejlepší názor ze všech a nejvíc promlouvající, ať už bude napsán jakoukoliv formou.

Proč vlastně někteří lidé dokáží předvídat reakce druhých? Je to prosté a odpovědi máme všichni před očima.

Chtít po někom, ať nás bere bez dogmat, která nám tu jsou vkládána do mozků, jako co musíme nosit, jak musíme vypadat, aby nás někdo bral, sami musíme na ostatní stejně tak pohlížet.

Protože ho v sobě měli od začátku a nesnažily se ho ze sebe dostat. Neviděly ho, možná tomu nepřikládaly takový důraz. Což v důsledku se, ale nakonec promítlo.

Dále podotýkal, že by mi nemělo být jedno, jak druzí vypadají, že jedině tak změním svět kolem sebe na hezčí.

Problém je, že každý jsme ve své realitě nakonec sám. I když máme partnery, rodiny – furt máme svou realitu.

Máme moc jí změnit.

Nevnímám lidi podle obalu. I když se říká, že obal vypovídá o duši. Svým způsobem ano. Jistě. Ale jak máte asi tak vypadat, když jste zlomení, nevěříte v lepší změnu, protože nevíte, že že stačí tak málo a všechno se může otočit o  360 stupňů. 

Tudíž nemohu vnímat obal jako něco, nad čím ohrnu nos a půjdu dál. To bych nebyla já. Od toho tu máme nechápající, zaslepené, s dogmaty.

Vidím hlouběji, za ten problém, obal, do duše. A suďte mě ti, kdo to máte podobně jako většina.

Myslete si třeba, jak jsem naivní, hloupá, ale opak je pravdou.

 Jak máme svět vidět, sebe – si máme určit my.

Kde tesař nechal v provokaci díru?

Má cenu se věčně dohadovat, obhajovat tam kde to nemá cenu? Kde nikdo nepotřebuje zásadní fakta ani odpověďi na otázky, ale má pouze vlastní myšlenky, domněnky?
Odpověď je předem daná.
Přesto spousta z nás tu potřebu máme.
Hájíme si své a snažíme se, aby druhý se uměl nejdříve ptát, než začne konat slavné/neslavné soudy.
Stát se obětí  něčích domněnek a soudů, není zrovna to nejlepší ani pro jednu stranu.
Přičemž nepoučitelné.

O české zemi se tvrdí, že je v nečem puritánskou. Na druhou stranu pak vyjdou výsledky průzkumu, kdy Česká republika velkým skokem vede nad ostatní součástí planety a právě v tom, kde se tvrdí, že jsme puritáni.
Statistika je fakt - pro danou situaci celkem rozhodují. Trvzení je pouhé tvrzení.
Ano v jistých bodech trpíme puritánstvím.
V tom sexu to zřejmě teda nebude. :))
Nejsme tak svobodni myšlenek, slov a činů. A jakmile uděláme krok dopředu, ať už správným nebo špatným směrem, hned se nám to vrátí v podobě pomluv, souzení, výsměchu.

K tomu napomáhá i fantazírování druhých. Někdo si k jedné verzi přidá jedno, druhý druhé a místo nevinného kroku, máme rovnou celou katastrofu.
Fantazírování je vlastně fajn, pokud se tím nedotýkáme druhých.
Před usínáním se snažím odreagovat a na chvilku se vznášet na pomyslných oblacích. Ale, co kdybych fantazírování začala promítat do reality a v nejhorším do lidí a za ně?

Uvedu to na velmi jednoduchém příkladu.
Budu-li chodit na nějakou diskuzi, kde se s někým seznámím, poznám a nemusí jít o nic osobního, čistě písemný platonický projev, tak i v tomto směru se do toho snadno dají zatáhnout další s tím, že si ale začnu něco vymýšlet, protože bych si třeba zrovna myslela, že je to velmi vtipné, rozproudí to debaty a podobně.
No jo, ale co když si začnu vymýšlet věci ohledně těch, s kterýma si virtuálně píšu?
Provokace, jak se tak říká. My tomu slovu dáváme vlastně mírný význam, ale ve skutečnosti moc mírnosti neříká.
Význam toho slova je poněkud ostřejší a proto spousta lidí i tak provokaci vnímá. Někdo tomu říká - lehké odlehčení, zavtipkování.
Já tomu říkám okecávání faktu, že je k vám někdo agresivní. Neboť na vaší straně to evokuje negativum.

Význam slova Provokace je - často agresivní či jinak záporné úmyslné jednání vyvolávající reakci.

Pokud vás chce jen tak někdo poškádlit, pak by měl jen škádlit (a taky by měl říkat - jen tě škádlím nebo škádlím tě - ke slovu jen se vrátím později - někdy to není "jen" jako "jen"), ale mnohdy se to zvrtne právě v provokaci. Je to jistá forma manipulace.
Nebrala bych to jako špatný vtip nebo vůbec vtip.
Nemá to nic společného s pravdou, jen s tím, že vás někdo potřebuje za každou cenu vyhecovat k akci/reakci. Tudíž sáhne i po fantazírování, lži a jiných donucovacích prostředků. I k vlastním domněnkám a vlastním, vydedukovaným faktům. Dedukce neznamená pravda/fakt. Statistický úsudek, kterým můžeme druhého odsoudit, urazit - vlastním jménem za něj mluvíme.

Z počátku se bráníme, hájíme. Chceme vybojovat spravedlnost. Ale pokud je provokace jeho druhým jménem, tak tyto skutky neustávají a jen se opakují. Dojde nám, že si vlastně dotyčný jede své, pro své zhrzené ego nebo právě pro velké ego, a že si teda vlastně tu písničku jede sám pro sebe, i když veřejně, a proto nakonec i ostatním dojde, že jsou to jen a pouze žvásty a nás už to začne nechávat chladným.
Dozajista jde o ponížení.
Mně takové konání spíš přijde, jak když si sám nad sebou honí....dál si každý domyslí. :))

Když říkáme "Já tě jen provokuju!" - ztrácí to vlastně na významu. My přeci jen neprovokujeme. Vytváříme akci, mnohdy lživou, hlavně manipulující, na kterou víme a chceme dostat reakci. Vytváříme jí záměrně, za nějakým účelem.
Mělo by se v tom případě říkat "Já tě provokuju!"
Slovem jen se snažíme o pouhé jakože zlehčení, i když v podstatě o zlehčení situace nejde.

Celkově reagujeme občas dost zvláštně.

Jdeme po ulici, potkáme známého, který k nám přistoupí, slušně pozdraví, vyčká na vaší odpověď - zpětnou vazbu a započne rozhovor.
Někdy začne s tím "To je dost, že taky vyjdeš mezi lidi - nebo, že tě vidím!" Nevinná věta, ale za určitých okolností i dost ošemetná.
Pokud vám to řekne soukromě z očí do očí, berete to v pohodě, ani se nad tím nepozastavíte a můžete odvětit stejně.
Chodíte-li mezi lidi pravidelně, ztrácí tato věta na pravdivosti a významu, ale můžete jí brát tak jako, kdyby vám někdo řekl "jsem rád, že tě vidím". Nic se neděje a jdeme dál. Pořád by, ale byla lepší právě věta, že vás někdo rád vidí, než první případ.
Pak, ale může nastat trošku jiný případ s tou samou větou.
Jdete po ulici a najednou někdo na vás začne z dálky volat "To je dost, že taky vyjdeš mezi lidi!". Nedá vám ani prostor k pozdravu a už vysílá na celé kolo.
Všichni se ohlídnou na koho dotyčný volá. Nebylo by lepší se propadnout do země? :D
Sice to není myšleno zle, "jen" to tak vyzní a vypadá.
I to se dá považovat za provokaci.
Hlavně v případech, kdy se podobné chvíle opakují s jednou osobou.
Několikrát to přehlédnete. Potom už se rozhodnete konat a snažíte se vysvětlit, že by mohlo jít o trošku jiný pozdrav, zdvořilejší a příjemnější, než doposud.
A buď osoba pochopí a my se můžeme dál s ní bavit na určité úrovni nebo začnem ignorovat, protože jsou nám některé věci nepříjemné, jenže druhý jakoby nechtěl pochopit.

Překročením hranic svobody druhých se nakonec i na nás někdo dopustí těch zvráceností.

DEMOpohledy na sebe

Pokládám si otázku: "Takže pokud někdo něco dostane dřív, než první nebo prostě jen něco dostane, tak je to automaticky trapák, člověk, který si to nezaslouží a dostat by to měl tedy hlavně ten první? Má se za "dary/nedary" omlouvat, má se obhajovat, vysvětlovat? Dokonce by je měl  tajit, tutlat, schovat pod pokličku a vůbec nikdy o nic nemluvit?"

Musím se ptát od chvíle, co jedna společnost rozhodla, že vydá jisté demo. Demo se postupně dostává, během celého léta, k uživatelům.
Chci uvést právě tento případ jako příklad, který se týká všech věcí, které kdy kdo dostane a jak to druzí mohou a nemusí vnímat.
Můžeme mluvit i o výhrách jako je třeba zájezd, kredit do mobilu, mobil, tablet, TV, vstupenky.
Ale zůstanu u toho Dema.
Nikdo neovlivní to, kdy ho který uživatel dostane. Nedá se to ani přeposlat. Musíte mít účet na Originu. To je základ.
Kdyby jste demo chtěli darovat, tak si o tom můžete nechat zdát. Museli by jste darovat váš účet.
Co je vlastně demo asi spousta z vás ví. Je to ukázka hry, programů. Ukázka poskytnuta výrobcem zdarma.
Buď společnost dá Demo rovnou do koloběhu nebo pro své uživatele, přes svůj sdílecí program.
Pokud tak učiní,může se ještě rozhout, jestli Demo poskytnou všem naráz nebo je začnou odesílat na účty postupně.
Většinou dají dopředu vědět, jak to bude probíhat a jak jisté demo získat. V tomto případě šlo jen o to čekat.
Stačilo si přečíst pár článků a přímo informace od firmy.
Ale i takové opatření nezabrání závisti, zášti a nepřejícnosti či některým spekulacím, jak je možné, že ten to získal dřív, než zrovna "já/vy"?
Přijde mi to naprosto směšné, co kolem toho všechno vzniklo.
Podobný případ byl, když společnost vydala zadarmo, jistý doplněk pro jednu hru. Kolekci. rozhodli se dát kolekci Zdarma uživatelům, za nějaké jejich výročí.
Jedinou podmínkou bylo, kliknout na odkaz a mít opět účet na Originu. Pak už jen 48 hodin čekat.
Někomu to přišlo za pár hodin, jinému až skutečně za dva dny.
Všichni věděli, že se dostane na každého, kdo klikne, a přesto vzniklo handrkování, že ten to má a já/vy ještě ně.
Začne se spekulovat o protekcích, o tom jak si to druzí přeposílají. Stejný případ, co s demem. Ač to vlastně technicky není možné, tak i některé takové blbosti napadnou.
Zase by muselo dojít k darování účtu nebo jeho půjčení.
Tudíž, pokud by si chtěli uživatelé zahrát, vyzkoušet, museli by být přihlášeni na účtu druhého, který tu kolekci má a demo. A to vždy, jen by si chtěli umožnit výlet do virtualitu, která jim ještě nebyla zaslána.

Pokud je zaveden systém posílání na účty, nejde mi do hlavy, jak by korporace měla kontrolovat lidi z komunity, kdo jak je aktivní během cca půl roku.
Je to neuvěřitelné masa. A kotrola každého zvlášť, aby  to někomu přišlo spravedlivé?
To asi těžko.
Najdou si svůj systém. Jedním z toho je abeceda. Mohou to posílat podle abecedy a nebo jen čistě jen náhodně.
Abecedu můžou vzít dle nicků nebo emailů. Ale jednotlivce? Nad každým se pozastavit a pátrat, jak ten člověk využívá jejich služby, když stejně hodlají produkt poskytnout všem? Zbytek obstarává systém, který rozesílá, co má na základě probramu a co programu určí.

Ve chvíli, kdy někomu taková věc přijde, začnou se sdílet. Dojmy, zážitky, screeny. Takže někdo sdílí dřív a jiní čekají na doručení.
V podstatě je to chyba společnosti, která tak rozhodla, ale myslíte si, že někoho, kdo na to čeká,, tohle napadne a řeknou si, jak to společnost špatně vymyslela?
Určitě ne - označí vás za trapáka, že jste to dostali dříve, než oni.
Hraje samozřejmě roli i to, jestli někdo přeje nebo je naštvaný, mrzutý či má pocit, že je něco víc, než vy a tak si myslí, že má právo to i dříve dostat. 
Nejde o právo, jde o to, jak to společnost pojala a jak se rozhodla posílat.
Nedojde jim, že o tom nerozhodujete Vy, ale společnost.
Na co přemýšlet, když je lepší hned ukázat prstem?
Jde v tu chvíli o sebelítost, vztek a ovšem i přijdou řeči, že se s tím vytahujete.

Teď se na to podíváme jinak.
Bude tomu tak i v případě, že oni dostanou věc dřív nebo nastejno?
Odřeknou si nějaké sdílení? Co myslíte? Řeknou si, že se s tím chlubí? Pomyslejí na ty, kteří to ještě nemají? Nazvou se trapáky? Odmítnou přijmout s tím, že si to nezaslouží?
Můžu se pousmát? :)))
O Vás tohle vše s ledovým klidem řeknou! Jak je to možné? :D

Jistě - může Vás zamrzet, že někteří už něco mají a Vy ne. A musíte si ještě počkat. Na co, ale hned tolik silných slov vůči někomu, koho ani neznáte a za co vlastně ani nemůže.
Z komára se udělá velbloud obří velikosti.
Buď přeju nebo závidím a nedokážu si odpustit den navíc bez něčeho.
Nebo se mám hold za něco víc, než druhej.

Zbytečné tahanice, obviňování, nadávání kvůli naprosté kravině z pocitů méněcennosti a pocitů, že by reagovali jinak, lépe a hlavně ohleduplněji. Nesmysl!
Nemohou se dočkat, až sami nasdílejí ten první obrázek z přípravovaného nebo darovaného!

To nejsou soudy, to jsou léty ověřená fakta :).

Děkuji tudíž těm, kdo pomyslel přesně na slova Trapka, kráva, svině, když jsem i já sdílela na G+ obrázek z předpřipravovaného.
Vzhledem k tomu, že již sleduji jen pár uživatelů, nesleduje nikdo mě. Vše je jen oplátkou. Něco za něco. Dáte, dostanete plusko. Nedáte, utřete.
Nesouhlasím s tím a tak jsem se rozhodla se dál na takovám systému nepodítet. Mělo by to být o tom, že sledujete koho sledovat skutečně chcete a ne proto, že vám znaménko krásy, na Vašem profilu, oplatí.
To není o aktivním čtenáři, návštěvníkovi, ale jen o tom, jak si podepsat nepsanou dohodu o výměně palců,  plusek, jedniček.
Mnozí z nich ani neví, jakou věc vlastně sdílíte a co jste udělali. Pak tento přehled začnete ztrácet i Vy. Spíše zájem.
Hlavně se ví, na co kliknout, aby se pláclo zpětně po rameni.
Neříkám, že tak to mají všichni, ale z 90% ano. :)
Takže své G+ beru spíše jako soukromé, než  jako věc na sdílení, pro někoho chlubení! Tak jako to mají i někteří další.
Při přidání příspěvku, nemyslím na to, koho a jak to "osloví" nebo "oslní", možná naštve, nebo se jen chytne za hlavu a zvolá "Pane Bože!", ale na to, že je to vlastně takový můj archiv, co, kdy, kdy, jak... Dle výše uvedeného, v to nemohu ani doufat přeci  :)).
K neuvěření, že?
Čím to bude, že si někteří řeknou, že je tomu jinak?

Celou dobu je odpověď v tomto příspěvku.

Fantazií napříč nevkusem...

Vzpomínáte na Nekonečný příběh? Byl hlavně o tom, co si člověk dokáže představit? O jeho fantazii? Co v ní dokáže udělat, stvořit, v čem všem tam dokáže žít, jak žít, čím vším být...?

Neznamená fantazie i určitou formu naděje?
Někde jsem se setkala s názorem ohledně vkusu u fantazie. Copak to jde? Fantazie je všechno. Kýč, klišé, nepoznané, neprozkoumané. Je to svět a každý máme ten svůj. Sobě přizpůsoben.
Není dětinské žít i sám v sobě. V dnešních časech potřebujeme záchytné body a spoléhat můžem vlastně na ty, které si vytvoříme.
Je známo, že podvědomí si jde za tím čemu věříme a o čem jsme silně přesvědčeni.

Dnes, co je z minulých dob, je klišé, kýč, nevkusné. V naší fantazii plno takových klišé je a určitě by jsme slovem klišé, svou naději, neoznačili.

Za velký nevkus, se považují i budovy z dob, co spí pod prachem času. Přesto staré, historické stavby mají svou minulost, historii. Dýchá z nich tajemno, otázky, záhady.

Jsou plné dějů, skutků.

Mám ráda staré domy, sídla. Nemám ráda moderní chlad, který na mě dýchá z dnešních betonů, čtverců, obdélníků. Působí neútulně, hranatě, stroze. Bez špetky příběhu, bez kousku duše...

Teď trošku přehodím výhybku...

Lidé se bojí tajemna, bojí se temných koutů, stínů, ale v každém z nás tohle všechno je.
I v tom našem pomyslném světě máme nejen své hrdiny, ale i nepřátele. Není náhodou nepřítel vlastně naše temnější já? Bojíme se teda sami sebe? Máme pocit, že to, co vypadá strašidelně, musí být zákonitě strašidelné? Ošklivé? Zlé?

A co třeba pohádka o Ošklivém Káčátku? :)

Připomeneme si jí?
Ošklivé káčátko! (Hans Christian Andersen)

V jedné daleké zemi u velikého rybníka žila kachna. Měla hnízdo v rákosí a v hnízdě měla jedenáct vajec. Deset vajec bylo malých, ale jedenácté vejce bylo veliké. Kachna seděla na vejcích a čekala, až se jí vylíhnou malá káčátka. A opravdu. Jednoho dne se narodilo deset žlutých káčátek. Jedenácté vejce zůstalo celé. A tak kachna seděla na posledním vejci. Seděla den a celou noc. Seděla druhý den a druhou noc. A třetí den obrovské vejce puklo. Z vejce vyskočilo mládě. Bylo veliké a ošklivé.
„To káčátko je veliké!“ divila se kachna. Ale káčátko se podívalo na kachnu a zeptalo se:
„Ty jsi moje maminka?“
„Jsem,“ odpověděla kachna.
„Dobrý den, maminko,“ řeklo káčátko.
Kachna pohladila ošklivé káčátko po hlavičce a řekla si:
„Tohle káčátko je ošklivé. Ale je taky hodné. Proto ho budu mít ráda.“
Byl večer a kachna i káčátka usnuly v hnízdě.
Druhý den bylo krásné počasí. Slunce svítilo a voda v rybníce se třpytila.
„Dnes se naučíte plavat, káčátka,“ řekla kachna a šla k řece. Pak skočila do vody a volala:
„Pojďte ke mně, děti moje! Voda je dnes krásně teplá!“
Ale káčátka nechtěla jít do vody. Bála se, že se utopí. Jenom to šedé ošklivé káčátko běželo k mamince, skočilo do vody a vesele plavalo. A za chvíli už plavala všechna káčátka. Kachna s káčátky přeplavala řeku. U řeky stál statek, na statku bydlela zvířata a byli tu i lidé. Jedna žena sypala zrní slepicím, druhá žena dávala seno králíkům a nějaký chlapec hnal ovce na louku.
„To je veliký dům!“ volalo ošklivé káčátko. „A kolik je tady zvířat!“
„To je statek,“ řekla kachna. „Tady bydlí moji přátelé. Pojďte, káčátka, všechno Vám ukážu.“ A tak šly.
Kachna přivedla káčátka před statek. Byl tady veliký dvůr, na dvoře byla veliká louže a v louži se brouzdaly kachny. Všechny kachny byly hnědé. Jen jedna kachna byla zelená. Na ocase měla dlouhá pera. Byla ze všech kachen největší.
„Proč je ta kachna tak veliká, maminko?“ ptalo se ošklivé káčátko.
„To není kachna, je to kačer,“ odpověděla kachna.
„Pojďte a pěkně pozdravte, káčátka,“ řekla ještě kachna a vedla káčátka k louži.
„Dobrý den, paní kachny!
Dobrý den, pane kačere!“ pozdravila káčátka.
Zelený kačer se podíval na kachnu a povídá:
„Máš pěkné děti, paní kachno.“ Ostatní kachny se mračí a prohlížejí si ošklivé, šedé káčátko.
„To je ošklivé káče!“ volá jedna.
„Takové káčátko tady nechceme!“ křičí další.
„Nechte moje káčátko,“ prosí maminka kachna, „je hodné.“ Ale to už se jedna kachna rozběhla. A štípla káčátko do bříška.
„Nikdo mě tady nemá rád,“ plakalo káčátko a utíkalo pryč. A tak ošklivé káčátko uteklo. Uteklo dírou v plotě.
Káčátko utíkalo přes pole, utíkalo přes les a za lesem uvidělo louku. Na louce stála malá chaloupka. Káčátko přišlo až před chaloupku, uvidělo, že dveře jsou otevřené a tak vešlo do chaloupky. V chaloupce spala stařena, kocour a slepice. Káčátko bylo moc unavené. Lehlo si na zem a usnulo. Ráno se nejdříve probudila slepice. Uviděla káčátko a začala kdákat. Probudil se kocour a začal mňoukat. Probudila se i stařena. Ale byla už stará a špatně viděla. Myslela si, že malé káčátko je veliká kachna.
„Budu teď mít kachní vejce!“ radovala se stařena. A tak zůstalo ošklivé káčátko v chaloupce.
Káčátko žilo se slepicí, kocourem a stařenou. Ale v chaloupce se mu nelíbilo. Nikdo si s káčátkem nehrál. Slepice jen snášela vejce, kocour ležel na peci a stařenka byla stará tak stále jen spala.
Jednoho dne káčátko povídá:
„Slepičko, pojď se mnou k rybníku. Zaplaveme si.“ Ale slepice řekla:
„Jsi hloupé, káčátko. Ty nevíš, že slepice neumí plavat?“ A tak šlo káčátko ke kocourovi:
„Kocourku, půjdeš se mnou k rybníku?“ zeptalo se káčátko. Ale kocour řekl:
„Jsi hloupé, káčátko, Ty nevíš, že kočky nenávidí vodu?“
Káčátko bylo smutné. Sedělo a plakalo:
„Nikdo mě nemá rád. Nikdo si se mnou nechce hrát.“ Ale pak si utřelo slzy a usmálo se:
„Půjdu do světa a najdu si kamarády.“ A tak šlo káčátko do světa hledat kamarády.
Hledalo na louce, hledalo v lese, ale všechna zvířata se mu jen smála.
„Jsi ošklivé!“ volali vrabci.
„Nebudeme si s Tebou hrát!“ křičely vrány.
A tak se káčátko vrátilo k rybníku.
Byl podzim. Vítr foukal a ze stromů padalo barevné listí. Jednoho dne plavalo káčátko po rybníce. Uvidělo na obloze veliké ptáky. Káčátko nikdy nevidělo tak krásné ptáky. Ptáci byli celí bílí. Měli dlouhé krky a velká křídla.
„Počkejte!“ volalo ošklivé káčátko. „Chci letět s Vámi!“ Ale bílí ptáci neslyšeli. Letěli moc vysoko. A ošklivé káčátko neumělo létat.
A pak byla zima. Káčátko se bálo, že rybník zamrzne. Plavalo stále po rybníce, ale jednou v noci začalo sněžit a pak rybník zamrzl. A ošklivé káčátko zamrzlo v ledu. Brzy ráno šel kolem rybníka sedlák. Uviděl káčátko, rozbil led a donesl káčátko domů. Sedlák bydlel na statku. Bydlela tu i selka a děti. Děti si chtěly s káčátkem hrát. Ale káčátko se dětí bálo. Chtělo utéct. Dveře ze statku byly otevřené, tak káčátko vyběhlo ze dveří a bylo pryč. A tak káčátko zase uteklo.
Brzy začalo hřát sluníčko a bylo krásné jaro. Jednoho dne se káčátko naučilo létat. Roztáhlo křídla a letělo. Letělo nad loukou, letělo nad lesem až přiletělo do veliké zahrady. V zahradě kvetly jabloně. A byl tady malý rybník. Káčátko uvidělo na rybníce tři veliké bílé ptáky. Byly to labutě. Káčátko skočilo do vody a plulo k labutím. Podívalo se na hladinu. Ale co to vidí? Ve vodě vidí svůj obraz. Už není ošklivé šedé káčátko. Je bílé a má dlouhý krk. Do zahrady přiběhly děti.
„Je tady nová labuť!“ volala holčička s velkou mašlí.
Děti házely do vody chléb a volaly:
„Ta nová labuť je nejhezčí! Je tak krásná a mladá!“ A tak si káčátko našlo kamarády. Z ošklivého káčátka vyrostla krásná mladá labuť.
______________________________________________________
 Pokud se podívám do jiných literárních počinů, tak třeba Dracula. (Neplést si s historickou postavou Vladem Tepešim.)

Proč zrovna literární postava? Je o fantazii. Má to svou spojitost. Ukázka dvou stran.
Copak nebyl zamilován?

Zemřel pro své přesvědčení, pro svou lásku, za ní...

...nebo

Nepomohl snad Míně s její chorobou, na kterou by zemřela...? - přeci ho zachránila, když loď ztroskotala....

Co jí bylo odměnou? - přeci život...věčný, žíznívý, ale život...

Upíři to mají přeci jako dar.

Nedají tento život přeci každému...

Darují svou krev...

On jí ho daroval, aby mohla žít dál - sice jinak, zvláštně, v noci...

Kdo se dokáže tak obětovat?
Jak jsem již psala - zemřel pro Lucy. Věděl, co ho čeká. Bránil se tomu. Jak by, ale mohl stáhnout i jí?

Z lidského pohledu je brán jako nestvůra. Nestvůra, která dokáže dát oběť člověku? Co by byl potom člověk? :P

A co Blade? Byl upír, ale je brán kladně, což se o Draculovi říct nedá.

A Constantine? V podstatě taky záporák, když se to vezme podle této logiky :).

Neplyne snad z toho to, že ne vše, co je černé, že musí být prohnilé, zkažené, zlé?

Jsou to i naše já, naše masky, tváře - Jin Jang...

Jednou jsem napsala báseň na toto téma a dala jí na Pište-povídky. Rozhodně to nebyla báseň na TIP dne. Ale našel se "dobrák", co jí Tipnul, protože hold neumí usoudit to, že některé věci, myšlenky, lidé nepřijmou. Měla to být pomoc, ale pro koho? Utvrdilo mně to v tom, o čem jsem dávno věděla a přesně poznala, kdo to nepřijme a koho se to dotkne.

Víte, když napíšete něco o lidské přirozenosti, jakou je dobrá a zlá stránka, tak to moc lidí nepobere.
Nejméně to poberou ti, kteří působí víc než negativně. Báseň jim přijde zvrhlá, masochistická, sebevražedná. (:D) Nevidí, že jsou tam popsány dvě tváře. Tváře, které se doplňují. O čem asi Jin Jang je? Je ve všech kulturách. Je tu od samotného vzniku vesmíru. Nemůže nikdo popřít dvě příčiny, dvě strany. Jen popírači.
Cítíte z nich negace a těžko dokáží přijmout to kým vlastně jsou.

Je to o fantazii, jak moc kdo dokáže dvě různé věci propojit, aby z toho vzniklo to, co má. O naději v pochopení v uvědomění. Ne o soudech věcí,  které úplně nezářím světlem, ale prostupuje jima stín.
 
"Nesuďme obsah, dle obalu! Ale dle skutků, činů, zasloužení! Snažme se poznat ty, kterým nerozumíme, kdo se nám zdá divný, temný! Krásná skořápka, může být pouhý klam!" :)

Ráj nebo Očistec?

Víc než často nemohu spát.
Proč taky? Když se mi hlavou honí 150 myšlenek a já netuším, kterou dřív uchopit, zmačkat a zahodit. Popřípadě vyřešit.
Vše si jen utřídit, srovnat a spát by se snad povedlo. Jenomže spíš řeším, co bych ráda řekla a jak bych to řekla a nakonec si to nechám v sobě a zase druhý den ulehnu do postele se stejně točícím se kolotočem.
Jakou vzít dřív a hlavně, jak se dobrat k výslednému vyřešení, než se potácet v otázkách a v tom, jaké otázky si nakonec klást?
Mnohdy rozhodne už jen správně položené otázka.

V jednoduchosti je krása?
To mi vyprávějte. Ráda bych usínala s představou na ostrovy plné zážitků, které reálně nejsou vůbec možné.
Místo toho se mi tam začne vkrádat cosi, co nemá ruce ani nohy, jen se to rozhodlo otravovat.

Černá myšlenka.
Něco, co nemáte vyřešeno. Nejde o svědomí. Mám ho čisté. (Takže pokud si někde dám nick ohledně svědomí a nějaký lump, který si myslí, že mi svědomí nahlodá nějakýma  pochybnostma a řekne si, že si nemám dávat takové jméno, protože bych teda podle něj měla mít svědomí špatné. Tak je na omylu! Nepochybyla jsem. A rozhodně ne sama v sobě, na to abych se omlouvala za něco, co nebylo. Těžko donutit k přiznání něčeho, kde není vina.Až budu mít důvod se omlouvat, udělám to. Nemám s tím problém a to zde může potvrdit  dost uživatelů! To si tu pak může měnit IP adresu, jak chce! Psát na PP, jak zase "za ním" dojdu - přitom jsem tam byla už jen za Alex, a že potřeboval držet na uzdě, si uvědomí jen chvilku. Tam už vážně nedojdu, mám své, kde je daleko lépe než na PP, kde frčí zábava, normální dialogy, neuráží se, respektuje se. Nepodílí se na žádném divadle! A ovce? Ty tam nejsou, ty zabavuji egoistu na PP, je potřebuje jako král své poddané. Všechno odkývat, na vše přistoupit nebo mlčet, jen pro klid! Jenže z králíka se stal šašoun!. )

Někdy přemítáte nad životem jako takovým, jindy řešíte banality.
Nebo situace dlouho řešené. Jindy vám někdo něco řekne, co vás raní a dokud to ze sebe nedostanete ven, tak vám tam pořád rotuje kolečko s tím, jak jste měli reagovat a co ráno hned uděláte.
Brouzdá se tam, jak na promenádě v plavkách!
Ještě se občas do toho prolne ostrov splněných přání, s tím, že myšlenka ho brzo přetříská plácačkou, až se ostrov změní v ostrůvek a zároveň v placku. Nakonec je z něj tečka z leteckého pohledu.

A opět se brodíte v kalných vodách nějaké starosti.
Sem tam nervózně kouknete na budík. Z něj na vás křičí čas, který se vám vůbec, ale vůbec nelíbí.
Letí rychleji, než kdy jindy.
Kouknete za chvíli a další hodina uběhla a ne a ne spát.
Najednou máte 4 ráno.Myšlenka nezmizela, ba vás víc podkopla. Víc vystresovala. Nedovolila vám ani na chvilku plavat si v moři, ležet pod palmou, sledovat  oblohu nebo si jen tak létat.
Hrála si s váma, jak kočka s myší. Vycucla, na jazyku poválela, vyžvejkla, nakonec vyplyvla. Pak už jen myslíte na to, že musíte spát. Aspoň dvě hodinky. Nic víc už nechete.

Jak s tím vynaložit? Vstáváte do práce, máte povinnosti a přesto nic nenaspáno.
Nervíky pracují o to víc. Ne kvůli jedné probdělé noci, ani dvěma.
To ne! Rozhodně, ale kvůli nocím, které se opakují a proces nebere žádný konec.
Je spoustu rad, které radí, jak na to.
Jednu chvíli mi pomáhalo myšlenky si před nocí psát stranou. Odložit na papír nebo na web pro soukromé účely.
Teď? Aby mě, tak akorát někdo praštil palicí po šišce. To by se snad účinkem neminulo.
Nemám říkat 2x, že? :))

Co pomáhá vám?
Neřešit? Mně stále nutí něco přemýšlet, tak mi neřešení nefunguje. Jak to chcete potlačit? U někoho je to jako automat. Lehne, zavře oči, hned má čistou hlavu a za pár minut spí.
Jiní si čtou knihu, další většina si pustí TV a v ní nějaké komerční obludárium.
Co máme dál? Únava materiálu? Kolikrát jdu zalehnout dost unavená na to, abych více udržela víčka a pak? ...se to zlomí! Zhasnu, zavřu oči... A už se pomalu rozjíždí ten slibovaný  ostrov radosti a buuuuch! ...přetlouká ho v zápětí další shluk myšlenek.
Proč někteří nemůžou do pelechu zalehnout bez těch  zbytečných otázek?

Čekáte-li pointu, závěr, zakončení, pak vás zklamu.
Někdo způsob ověřený má, jinému  zatím nic nepomohlo, druhému stačí si vzít prášek.
Pak máte chronickou nespavost. Tou trpím i já. Takže mi nestačí si jen pročistit a vyházet nepotřebné myšlenky v hlavě. Nebo je honem rychle dovyřešit, natož jen stranou odložit na papír.
I tak, klidným snem noci, je pro mě problém, prolítnout.