(Ne)rovnováha

Moje slova nikdy nezní tak krásně nebo spíš nikdo jim není věřeno, ať jsou sebevíc krásnější, upřímnější a sebevíc myšlený vážně...

Až jednou mně tak někdo bude věřit, budu mít právo věřit pak jednou i já sama sobě. do té doby to bude jen...to jen...jako, že tu jsem, ale to je asi tak všechno -ve výsledku - nic, jen pocit, který se ztrácí do neviditelna asi jako já...

Má existence je tudíž nijak neodpostatněná a vždy byla.

Když se podívám okolo sebe - každý se může na někoho obrátit...i na kamarády kamarádů - když k tomu dojdu já - nic....Dobře - mám pár lidí, o kterých vím, že je na ně spoleh, ale jde mi celkově o přehlížení v určitých aspektech snahy, podpory...kde jinde přehlédnuto absolutně není.

Na spoustu věcí musím přijít sama - na všechno jsem vždy musela přijít sama. spoustu věcí se učila sama a stále učím. Když jednou chci požádat o pomoc, rady někoho zkušenějšího - respektive dvakrát - neděje se nic...

Není přijmuto nic.

A zase se v tom musím poplácat, topit sama a přijít na věci, které mě nikdo neučil. Všichni mají někoho, od koho mohou čerpat informace, zkušenosti. Proč mám pocit, že jsem celý život na toto sama? A je to pocit nebo skutečnost? Vidím to jako skutečnost.

Učit se něco sám, znamená, přicházet hlavně na chyby a pak je eliminovat. Učit se od někoho nebo někdo tebe -znamená vědět předem o chybách...a snadněji se jim vyhnout.

Přesto vím, jak moc má slova upřímná jsou a jak jsou plná lásky. Ale zdá se, že to vím vždy nakonec jenom já.

Všichni chybujeme. Jsme jen lidé. Přesto mě mrzí, že mi přijdou moje slova jako, když někoho jen minou, nic v něm nenechají, nedotknou se jejich nitra a už vůbec jim neřeknou, jak to myslím upřímně, vážně, s tou nejčistější láskou, která jen ve mně může být.

Co dělám tak špatně?
Pro někoho jsem příliš naivní - pro druhé příliš drsná, pro další – jen nějaký bod -mezera, co zaplňuje místo na zemi.

Pro někoho má slova jsou jen zkrášlovadlem, aby to hezky vypadalo a znělo, jen pózou. Falší. Ale tak proč to myslím,tak moc upřímně, s plným srdcem, kdyby to tak bylo? Neříkala bych přeci věci jen tak, jen pro pocit, pro pózu, jen abych vypadala v něčích očích pěkně. Na co mi je v něčích očích vypadat pěkně, když přetvářka nikdy dlouho nevydrží a když těm ostatním na tom nezáleží stejně, tak jako mně.

Proč nemohu zemřít, když je to jako bych neexistovala? Proč mám plnit nějaký smysl, úkol, když ve výsledku to nakonec nejvíce ubližuje právě mně. Sama potřebuji záchranný kruh....
Co nejrychleji a v té nejčistší formě,kterou je schopen někdo dát. A existuje vůbec ještě ta nejčistější forma nebo je to jen má představa? Víra v něco, co ke skutečnému životu potřebuji, pro co žiji, věřím, hledám.

Nebo už jsou všichni pod nadvládou systému a přetrvávají v srdcích, myslích předsudky a už každý žije jen podle právě stanovených,naprogramovaných dogmat?
Či jsou stále ještě lidé, plni hodnot, uvědomění?

Mám právo mezi takové vůbec vstoupit? Nemám spíš jen sledovat z dálky a vůbec si netroufat, nedoufat v nějaké přijetí mezi ně?
Cítit, jestli mám vůbec právo na to nebo na to - není i to sám o sobě předsudek?

Neberte to jako sebelítost, ale jako sebekritiku psanou formou, která mi vyhovuje.

Přeci jen, když si sami na něco přijdeme, znamená to, že není vše ztraceno, máme naději a ještě nám to přemýšlí.
Boostuje se tím i charakter, i když občas je tendence se politovat, bičovat, trestat.

Ano jistě ...v materiálním světě si za charakter nikdo nic nekoupí. Nepodívá se do světa a ani si tím možná nezvýší životní úroveň.
Ale..? ...Co když právě ano?
Uvědomění si přináší spoustu plusů, i když mnohdy diskutabilních.
Podívám.li se na lidi, kteří mají své podvědomí zmáknuté – přeci jen, žije se jim lépe a i se jim plní jejich tajná přání. Tajná ani nejsou, ale tak přání, sny.

Shazujeme se všichni vzájemně. Když někoho nemusíme, tak většinou říkám,e že ten člověk nedokáže to ani toto.
Samozřejmě i opačně.

Ale, co člověk, který říká, že nemá rád českou výchovu a právě proto, že od samého počátku se děti učí, že nezvládnou to ani tamto a nebo naopak se z nich vychovávají narcisté?

A přitom pak kudy chodí tudy o vás prohlašuje, že by jste něco nedokázaly?
Tak, kde se stala chyba?
Něco si uvědomujeme a něco vůbec. Sami děláme to na, co nejvíce poukazujeme.
Já se u sebe snažím,aby tomu bylo jinak. Ale narodila jsem se jako člověk – ne jako dokonalá bytost. Chyby jsou mi kódovány od samotného narození po smrt.

Ráda tyto chyby měním, přeprogramovávám a nejen u sebe, ale důležité je pomáhat druhým – uvědomit si v jaké hře jsme a jakou zde roli hrajeme a jak tomu čelit,bránit se a snažit se to změnit, dokud je čas.

Mám ráda rovnováhu.
Což pro některé může znít jako feminismus, z mé strany. Tak jistě je jednoduché předem odsoudit, než si zjistit více nebo se zamyslet nad tím slovem.

Pokud něco provedeme, měli bychom se umět omluvit, požádat o odpuštění, ale i druhá strana by měla být soudná.
Někteří očekávají omluvu přímo na kolenouch - ne doslova, ale přeci jen dost pod úrovní druhého. Já se ráda omlouvám lidem jako sobě rovným.
Jako když se díváte z očí do očí ve stejné rovině.
Pokud mám pocit, vím. je vyzkoušeno. že omluvu druhý přijme, až tehdy, bude-li má úroveň očí – hluboko pod úrovní druhého, nepřijde mi to zrovna správné. A proč taky?
Pokud beru někoho jako za sobě rovného a on mě – nemá s tímto problém. Pokud ovšem mě druhý bere o něco méně, než sám sebe, dalo by práci, než bych tu úroveň vyrovnala do stejné roviny v jeho očích a všichni víme, že kolikrát - respektive ve většině případech – nedojde k nikdy žádnému vyrovnání jazyků na miskách vah.
A vždy budete někdo pod tím člověkem a ne někdo, kdo je stejnorovný.
Dál nemá cenu něco budovat, ne pro mě. Je lepší se rozejít a jít si svou cestou a nekřížit si jí vzájemně. Dojde-li ke křížení, pak by mělo dojít se vší váhou, respektem a dál pokračovat ve své krasojízdě.

Jsem pro umět lidi ze svého okolí eliminovat. Myšleno ty, s kterýma si nemáme, co říct, kteří nás berou jako něco méně, nerespektují a neberou nás jako sobě rovné. Můžeme se snažit o změnu v jejich očích, jen to neznamená, že k ní vždy dojde.
Obklopit se někým, kdo je vibračně na tom absolutně jinak, je značně vyčerpávající, jak pro mě, tak pro druhé.
Mě-li bychom se naučit smířit s tím, že některé lidi musíme opustit a někteří opustí nás. Protože většinou to jen prostě nefunguje a vyvolávají se tím zbytečná energická negativa.

Pokud jsem někoho nechala odejít, odpusťte – bylo nezbytností pro obě strany...
Tak jako, když si sama určuji, že si věci sama pořeším, protože ve výsledku málokdo dokáže obětovat tolik ze sebe pro mě. Ač se zdá sebevíce náročné, skutečnost je taková, že stačí daleko méně, než málo,aby byly spokojeny obě strany.
Vím kolik ze sebe dokážu druhým dát a taky dokáži poznat, jestli jsou schopný dát mně. Nedělám nic, že bych něco očekávala. Dělám věci, tak jak jdou a jsou. Protože je dělat chci a pro někoho může znít nesmyslně - ale protože je dělat musím.

Proč tedy toto řeším? Právě kvůli nerovnováze, díky které opouštíme druhé a oni nás.