Vzpomínáte
na Nekonečný příběh? Byl hlavně o tom, co si člověk dokáže
představit? O jeho fantazii? Co v ní dokáže udělat, stvořit, v čem všem
tam dokáže žít, jak žít, čím vším být...?
Neznamená fantazie i určitou formu naděje?Někde jsem se setkala s názorem ohledně vkusu u fantazie. Copak to jde? Fantazie je všechno. Kýč, klišé, nepoznané, neprozkoumané. Je to svět a každý máme ten svůj. Sobě přizpůsoben.
Není dětinské žít i sám v sobě. V dnešních časech potřebujeme záchytné body a spoléhat můžem vlastně na ty, které si vytvoříme.
Je známo, že podvědomí si jde za tím čemu věříme a o čem jsme silně přesvědčeni.
Dnes, co je z minulých dob, je klišé, kýč, nevkusné. V naší fantazii plno takových klišé je a určitě by jsme slovem klišé, svou naději, neoznačili.
Za velký nevkus, se považují i
budovy z dob, co spí pod prachem času. Přesto staré, historické stavby mají svou minulost, historii. Dýchá z nich tajemno, otázky, záhady.
Jsou plné dějů, skutků.
Mám ráda staré domy, sídla. Nemám ráda moderní chlad, který na mě dýchá z dnešních betonů, čtverců, obdélníků. Působí neútulně, hranatě, stroze. Bez špetky příběhu, bez kousku duše...
Teď trošku přehodím výhybku...
Lidé
se bojí tajemna, bojí se temných koutů, stínů, ale v každém z nás tohle
všechno je.
I v tom našem pomyslném světě máme nejen své hrdiny, ale i nepřátele. Není náhodou nepřítel vlastně naše temnější já? Bojíme se teda sami sebe? Máme pocit, že to, co vypadá strašidelně, musí být zákonitě strašidelné? Ošklivé? Zlé?
A co třeba pohádka o Ošklivém Káčátku? :)I v tom našem pomyslném světě máme nejen své hrdiny, ale i nepřátele. Není náhodou nepřítel vlastně naše temnější já? Bojíme se teda sami sebe? Máme pocit, že to, co vypadá strašidelně, musí být zákonitě strašidelné? Ošklivé? Zlé?
Připomeneme si jí?
Ošklivé káčátko! (Hans Christian Andersen)
V jedné daleké zemi u velikého rybníka žila kachna. Měla hnízdo v rákosí
a v hnízdě měla jedenáct vajec. Deset vajec bylo malých, ale jedenácté
vejce bylo veliké. Kachna seděla na vejcích a čekala, až se jí vylíhnou
malá káčátka. A opravdu. Jednoho dne se narodilo deset žlutých káčátek.
Jedenácté vejce zůstalo celé. A tak kachna seděla na posledním vejci.
Seděla den a celou noc. Seděla druhý den a druhou noc. A třetí den
obrovské vejce puklo. Z vejce vyskočilo mládě. Bylo veliké a ošklivé.
„To káčátko je veliké!“ divila se kachna. Ale káčátko se podívalo na kachnu a zeptalo se:
„Ty jsi moje maminka?“
„Jsem,“ odpověděla kachna.
„Dobrý den, maminko,“ řeklo káčátko.
Kachna pohladila ošklivé káčátko po hlavičce a řekla si:
„Tohle káčátko je ošklivé. Ale je taky hodné. Proto ho budu mít ráda.“
Byl večer a kachna i káčátka usnuly v hnízdě.
Druhý den bylo krásné počasí. Slunce svítilo a voda v rybníce se třpytila.
„Dnes se naučíte plavat, káčátka,“ řekla kachna a šla k řece. Pak skočila do vody a volala:
„Pojďte ke mně, děti moje! Voda je dnes krásně teplá!“
Ale káčátka nechtěla jít do vody. Bála se, že se utopí. Jenom to šedé ošklivé káčátko běželo k mamince, skočilo do vody a vesele plavalo. A za chvíli už plavala všechna káčátka. Kachna s káčátky přeplavala řeku. U řeky stál statek, na statku bydlela zvířata a byli tu i lidé. Jedna žena sypala zrní slepicím, druhá žena dávala seno králíkům a nějaký chlapec hnal ovce na louku.
„To je veliký dům!“ volalo ošklivé káčátko. „A kolik je tady zvířat!“
„To je statek,“ řekla kachna. „Tady bydlí moji přátelé. Pojďte, káčátka, všechno Vám ukážu.“ A tak šly.
Kachna přivedla káčátka před statek. Byl tady veliký dvůr, na dvoře byla veliká louže a v louži se brouzdaly kachny. Všechny kachny byly hnědé. Jen jedna kachna byla zelená. Na ocase měla dlouhá pera. Byla ze všech kachen největší.
„Proč je ta kachna tak veliká, maminko?“ ptalo se ošklivé káčátko.
„To není kachna, je to kačer,“ odpověděla kachna.
„Pojďte a pěkně pozdravte, káčátka,“ řekla ještě kachna a vedla káčátka k louži.
„Dobrý den, paní kachny!
Dobrý den, pane kačere!“ pozdravila káčátka.
Zelený kačer se podíval na kachnu a povídá:
„Máš pěkné děti, paní kachno.“ Ostatní kachny se mračí a prohlížejí si ošklivé, šedé káčátko.
„To je ošklivé káče!“ volá jedna.
„Takové káčátko tady nechceme!“ křičí další.
„Nechte moje káčátko,“ prosí maminka kachna, „je hodné.“ Ale to už se jedna kachna rozběhla. A štípla káčátko do bříška.
„Nikdo mě tady nemá rád,“ plakalo káčátko a utíkalo pryč. A tak ošklivé káčátko uteklo. Uteklo dírou v plotě.
Káčátko utíkalo přes pole, utíkalo přes les a za lesem uvidělo louku. Na louce stála malá chaloupka. Káčátko přišlo až před chaloupku, uvidělo, že dveře jsou otevřené a tak vešlo do chaloupky. V chaloupce spala stařena, kocour a slepice. Káčátko bylo moc unavené. Lehlo si na zem a usnulo. Ráno se nejdříve probudila slepice. Uviděla káčátko a začala kdákat. Probudil se kocour a začal mňoukat. Probudila se i stařena. Ale byla už stará a špatně viděla. Myslela si, že malé káčátko je veliká kachna.
„Budu teď mít kachní vejce!“ radovala se stařena. A tak zůstalo ošklivé káčátko v chaloupce.
Káčátko žilo se slepicí, kocourem a stařenou. Ale v chaloupce se mu nelíbilo. Nikdo si s káčátkem nehrál. Slepice jen snášela vejce, kocour ležel na peci a stařenka byla stará tak stále jen spala.
Jednoho dne káčátko povídá:
„Slepičko, pojď se mnou k rybníku. Zaplaveme si.“ Ale slepice řekla:
„Jsi hloupé, káčátko. Ty nevíš, že slepice neumí plavat?“ A tak šlo káčátko ke kocourovi:
„Kocourku, půjdeš se mnou k rybníku?“ zeptalo se káčátko. Ale kocour řekl:
„Jsi hloupé, káčátko, Ty nevíš, že kočky nenávidí vodu?“
Káčátko bylo smutné. Sedělo a plakalo:
„Nikdo mě nemá rád. Nikdo si se mnou nechce hrát.“ Ale pak si utřelo slzy a usmálo se:
„Půjdu do světa a najdu si kamarády.“ A tak šlo káčátko do světa hledat kamarády.
Hledalo na louce, hledalo v lese, ale všechna zvířata se mu jen smála.
„Jsi ošklivé!“ volali vrabci.
„Nebudeme si s Tebou hrát!“ křičely vrány.
A tak se káčátko vrátilo k rybníku.
Byl podzim. Vítr foukal a ze stromů padalo barevné listí. Jednoho dne plavalo káčátko po rybníce. Uvidělo na obloze veliké ptáky. Káčátko nikdy nevidělo tak krásné ptáky. Ptáci byli celí bílí. Měli dlouhé krky a velká křídla.
„Počkejte!“ volalo ošklivé káčátko. „Chci letět s Vámi!“ Ale bílí ptáci neslyšeli. Letěli moc vysoko. A ošklivé káčátko neumělo létat.
A pak byla zima. Káčátko se bálo, že rybník zamrzne. Plavalo stále po rybníce, ale jednou v noci začalo sněžit a pak rybník zamrzl. A ošklivé káčátko zamrzlo v ledu. Brzy ráno šel kolem rybníka sedlák. Uviděl káčátko, rozbil led a donesl káčátko domů. Sedlák bydlel na statku. Bydlela tu i selka a děti. Děti si chtěly s káčátkem hrát. Ale káčátko se dětí bálo. Chtělo utéct. Dveře ze statku byly otevřené, tak káčátko vyběhlo ze dveří a bylo pryč. A tak káčátko zase uteklo.
Brzy začalo hřát sluníčko a bylo krásné jaro. Jednoho dne se káčátko naučilo létat. Roztáhlo křídla a letělo. Letělo nad loukou, letělo nad lesem až přiletělo do veliké zahrady. V zahradě kvetly jabloně. A byl tady malý rybník. Káčátko uvidělo na rybníce tři veliké bílé ptáky. Byly to labutě. Káčátko skočilo do vody a plulo k labutím. Podívalo se na hladinu. Ale co to vidí? Ve vodě vidí svůj obraz. Už není ošklivé šedé káčátko. Je bílé a má dlouhý krk. Do zahrady přiběhly děti.
„Je tady nová labuť!“ volala holčička s velkou mašlí.
Děti házely do vody chléb a volaly:
„Ta nová labuť je nejhezčí! Je tak krásná a mladá!“ A tak si káčátko našlo kamarády. Z ošklivého káčátka vyrostla krásná mladá labuť.
______________________________________________________
Pokud se podívám do jiných literárních počinů, tak třeba Dracula. (Neplést si s historickou postavou Vladem Tepešim.)
„To káčátko je veliké!“ divila se kachna. Ale káčátko se podívalo na kachnu a zeptalo se:
„Ty jsi moje maminka?“
„Jsem,“ odpověděla kachna.
„Dobrý den, maminko,“ řeklo káčátko.
Kachna pohladila ošklivé káčátko po hlavičce a řekla si:
„Tohle káčátko je ošklivé. Ale je taky hodné. Proto ho budu mít ráda.“
Byl večer a kachna i káčátka usnuly v hnízdě.
Druhý den bylo krásné počasí. Slunce svítilo a voda v rybníce se třpytila.
„Dnes se naučíte plavat, káčátka,“ řekla kachna a šla k řece. Pak skočila do vody a volala:
„Pojďte ke mně, děti moje! Voda je dnes krásně teplá!“
Ale káčátka nechtěla jít do vody. Bála se, že se utopí. Jenom to šedé ošklivé káčátko běželo k mamince, skočilo do vody a vesele plavalo. A za chvíli už plavala všechna káčátka. Kachna s káčátky přeplavala řeku. U řeky stál statek, na statku bydlela zvířata a byli tu i lidé. Jedna žena sypala zrní slepicím, druhá žena dávala seno králíkům a nějaký chlapec hnal ovce na louku.
„To je veliký dům!“ volalo ošklivé káčátko. „A kolik je tady zvířat!“
„To je statek,“ řekla kachna. „Tady bydlí moji přátelé. Pojďte, káčátka, všechno Vám ukážu.“ A tak šly.
Kachna přivedla káčátka před statek. Byl tady veliký dvůr, na dvoře byla veliká louže a v louži se brouzdaly kachny. Všechny kachny byly hnědé. Jen jedna kachna byla zelená. Na ocase měla dlouhá pera. Byla ze všech kachen největší.
„Proč je ta kachna tak veliká, maminko?“ ptalo se ošklivé káčátko.
„To není kachna, je to kačer,“ odpověděla kachna.
„Pojďte a pěkně pozdravte, káčátka,“ řekla ještě kachna a vedla káčátka k louži.
„Dobrý den, paní kachny!
Dobrý den, pane kačere!“ pozdravila káčátka.
Zelený kačer se podíval na kachnu a povídá:
„Máš pěkné děti, paní kachno.“ Ostatní kachny se mračí a prohlížejí si ošklivé, šedé káčátko.
„To je ošklivé káče!“ volá jedna.
„Takové káčátko tady nechceme!“ křičí další.
„Nechte moje káčátko,“ prosí maminka kachna, „je hodné.“ Ale to už se jedna kachna rozběhla. A štípla káčátko do bříška.
„Nikdo mě tady nemá rád,“ plakalo káčátko a utíkalo pryč. A tak ošklivé káčátko uteklo. Uteklo dírou v plotě.
Káčátko utíkalo přes pole, utíkalo přes les a za lesem uvidělo louku. Na louce stála malá chaloupka. Káčátko přišlo až před chaloupku, uvidělo, že dveře jsou otevřené a tak vešlo do chaloupky. V chaloupce spala stařena, kocour a slepice. Káčátko bylo moc unavené. Lehlo si na zem a usnulo. Ráno se nejdříve probudila slepice. Uviděla káčátko a začala kdákat. Probudil se kocour a začal mňoukat. Probudila se i stařena. Ale byla už stará a špatně viděla. Myslela si, že malé káčátko je veliká kachna.
„Budu teď mít kachní vejce!“ radovala se stařena. A tak zůstalo ošklivé káčátko v chaloupce.
Káčátko žilo se slepicí, kocourem a stařenou. Ale v chaloupce se mu nelíbilo. Nikdo si s káčátkem nehrál. Slepice jen snášela vejce, kocour ležel na peci a stařenka byla stará tak stále jen spala.
Jednoho dne káčátko povídá:
„Slepičko, pojď se mnou k rybníku. Zaplaveme si.“ Ale slepice řekla:
„Jsi hloupé, káčátko. Ty nevíš, že slepice neumí plavat?“ A tak šlo káčátko ke kocourovi:
„Kocourku, půjdeš se mnou k rybníku?“ zeptalo se káčátko. Ale kocour řekl:
„Jsi hloupé, káčátko, Ty nevíš, že kočky nenávidí vodu?“
Káčátko bylo smutné. Sedělo a plakalo:
„Nikdo mě nemá rád. Nikdo si se mnou nechce hrát.“ Ale pak si utřelo slzy a usmálo se:
„Půjdu do světa a najdu si kamarády.“ A tak šlo káčátko do světa hledat kamarády.
Hledalo na louce, hledalo v lese, ale všechna zvířata se mu jen smála.
„Jsi ošklivé!“ volali vrabci.
„Nebudeme si s Tebou hrát!“ křičely vrány.
A tak se káčátko vrátilo k rybníku.
Byl podzim. Vítr foukal a ze stromů padalo barevné listí. Jednoho dne plavalo káčátko po rybníce. Uvidělo na obloze veliké ptáky. Káčátko nikdy nevidělo tak krásné ptáky. Ptáci byli celí bílí. Měli dlouhé krky a velká křídla.
„Počkejte!“ volalo ošklivé káčátko. „Chci letět s Vámi!“ Ale bílí ptáci neslyšeli. Letěli moc vysoko. A ošklivé káčátko neumělo létat.
A pak byla zima. Káčátko se bálo, že rybník zamrzne. Plavalo stále po rybníce, ale jednou v noci začalo sněžit a pak rybník zamrzl. A ošklivé káčátko zamrzlo v ledu. Brzy ráno šel kolem rybníka sedlák. Uviděl káčátko, rozbil led a donesl káčátko domů. Sedlák bydlel na statku. Bydlela tu i selka a děti. Děti si chtěly s káčátkem hrát. Ale káčátko se dětí bálo. Chtělo utéct. Dveře ze statku byly otevřené, tak káčátko vyběhlo ze dveří a bylo pryč. A tak káčátko zase uteklo.
Brzy začalo hřát sluníčko a bylo krásné jaro. Jednoho dne se káčátko naučilo létat. Roztáhlo křídla a letělo. Letělo nad loukou, letělo nad lesem až přiletělo do veliké zahrady. V zahradě kvetly jabloně. A byl tady malý rybník. Káčátko uvidělo na rybníce tři veliké bílé ptáky. Byly to labutě. Káčátko skočilo do vody a plulo k labutím. Podívalo se na hladinu. Ale co to vidí? Ve vodě vidí svůj obraz. Už není ošklivé šedé káčátko. Je bílé a má dlouhý krk. Do zahrady přiběhly děti.
„Je tady nová labuť!“ volala holčička s velkou mašlí.
Děti házely do vody chléb a volaly:
„Ta nová labuť je nejhezčí! Je tak krásná a mladá!“ A tak si káčátko našlo kamarády. Z ošklivého káčátka vyrostla krásná mladá labuť.
______________________________________________________
Pokud se podívám do jiných literárních počinů, tak třeba Dracula. (Neplést si s historickou postavou Vladem Tepešim.)
Proč zrovna literární postava? Je o fantazii. Má to svou spojitost. Ukázka dvou stran.
Copak nebyl zamilován?
Copak nebyl zamilován?
Zemřel pro své přesvědčení, pro svou lásku, za ní...
...nebo
Nepomohl snad Míně s její chorobou, na kterou by zemřela...? - přeci ho zachránila, když loď ztroskotala....
Co jí bylo odměnou? - přeci život...věčný, žíznívý, ale život...
Upíři to mají přeci jako dar.
Nedají tento život přeci každému...
Darují svou krev...
On jí ho daroval, aby mohla žít dál - sice jinak, zvláštně, v noci...
Kdo se dokáže tak obětovat?
Jak jsem již psala - zemřel pro Lucy. Věděl, co ho čeká. Bránil se tomu. Jak by, ale mohl stáhnout i jí?
Jak jsem již psala - zemřel pro Lucy. Věděl, co ho čeká. Bránil se tomu. Jak by, ale mohl stáhnout i jí?
Z lidského pohledu je brán jako nestvůra. Nestvůra, která dokáže dát oběť člověku? Co by byl potom člověk? :P
A co Blade? Byl upír, ale je brán kladně, což se o Draculovi říct nedá.
A Constantine? V podstatě taky záporák, když se to vezme podle této logiky :).
Neplyne snad z toho to, že ne vše, co je černé, že musí být prohnilé, zkažené, zlé?
Jsou to i naše já, naše masky, tváře - Jin Jang...
Jednou jsem napsala báseň na toto téma a dala jí na Pište-povídky. Rozhodně to nebyla báseň na TIP dne. Ale našel se "dobrák", co jí Tipnul, protože hold neumí usoudit to, že některé věci, myšlenky, lidé nepřijmou. Měla to být pomoc, ale pro koho? Utvrdilo mně to v tom, o čem jsem dávno věděla a přesně poznala, kdo to nepřijme a koho se to dotkne.
Víte, když napíšete něco o lidské přirozenosti, jakou je dobrá a zlá stránka, tak to moc lidí nepobere.
Nejméně to poberou ti, kteří působí víc než negativně. Báseň jim přijde zvrhlá, masochistická, sebevražedná. (:D) Nevidí, že jsou tam popsány dvě tváře. Tváře, které se doplňují. O čem asi Jin Jang je? Je ve všech kulturách. Je tu od samotného vzniku vesmíru. Nemůže nikdo popřít dvě příčiny, dvě strany. Jen popírači.
Cítíte z nich negace a těžko dokáží přijmout to kým vlastně jsou.
Je to o fantazii, jak moc kdo dokáže dvě různé věci propojit, aby z toho vzniklo to, co má. O naději v pochopení v uvědomění. Ne o soudech věcí, které úplně nezářím světlem, ale prostupuje jima stín.
"Nesuďme obsah, dle obalu! Ale dle skutků, činů, zasloužení! Snažme se poznat ty, kterým nerozumíme, kdo se nám zdá divný, temný! Krásná skořápka, může být pouhý klam!" :)
Jednou jsem napsala báseň na toto téma a dala jí na Pište-povídky. Rozhodně to nebyla báseň na TIP dne. Ale našel se "dobrák", co jí Tipnul, protože hold neumí usoudit to, že některé věci, myšlenky, lidé nepřijmou. Měla to být pomoc, ale pro koho? Utvrdilo mně to v tom, o čem jsem dávno věděla a přesně poznala, kdo to nepřijme a koho se to dotkne.
Víte, když napíšete něco o lidské přirozenosti, jakou je dobrá a zlá stránka, tak to moc lidí nepobere.
Nejméně to poberou ti, kteří působí víc než negativně. Báseň jim přijde zvrhlá, masochistická, sebevražedná. (:D) Nevidí, že jsou tam popsány dvě tváře. Tváře, které se doplňují. O čem asi Jin Jang je? Je ve všech kulturách. Je tu od samotného vzniku vesmíru. Nemůže nikdo popřít dvě příčiny, dvě strany. Jen popírači.
Cítíte z nich negace a těžko dokáží přijmout to kým vlastně jsou.
Je to o fantazii, jak moc kdo dokáže dvě různé věci propojit, aby z toho vzniklo to, co má. O naději v pochopení v uvědomění. Ne o soudech věcí, které úplně nezářím světlem, ale prostupuje jima stín.
"Nesuďme obsah, dle obalu! Ale dle skutků, činů, zasloužení! Snažme se poznat ty, kterým nerozumíme, kdo se nám zdá divný, temný! Krásná skořápka, může být pouhý klam!" :)
Žádné komentáře:
Okomentovat